Nově zřízená naučná stezka údolím Vošmendy Vás provede 6 km dlouhým okruhem veřejnosti dosud málo známým údolím říčky Vošmendy se stejnojmennou přírodní rezervací rozkládající se na hranici katastrů obcí Bozkov a Roztoky u Semil v jednom ze severních cípů geoparku Český ráj.Trasa v podstatě kopíruje část původní naučné stezky, která byla v těchto místech v 80.letech 20. století zřízena tehdejší Okresní správou krasových jeskyní a ochrany přírody.

Obnovená stezka byla zřízena obcí Bozkov ve spolupráci s Krajskýmm úřadem Libereckého kraje. Projekt byl finančně podpořen z Operacního programu Životní prostredí a Státního fondu životního prostredí. Vlastní realizace  pak byla svěřena naší základní organizaci České speleologické společnosti, která ji dokončila v květnu roku 2015.

Mapa trasy
Z parkoviště se vydáte po polní cestě (souběžně s modře značenou turistickou trasou). Ta Vás zavede až do údolí Vošmendy.  Zde modrá značka z naší cesty odbočí. Vy budete mít možnost pokračovat nejprve do míst, kde se v údolí v 19. století a poté krátce i v polovině 20. století těžila železná ruda.Poté můžete pokračovat dál po proudu Vošmendy. Budete zde procházet nejhezčí a nejcennější částí údolí s tokem meandrujícím nivními loukami, s výchozy čistých krystalických vápenců ve svazích a řadou v nich ukrytých krasových jevů a jeskyní (přírodní rezervace). Zde jsme pro Vás a hlavně pro Vaše děti připravili místo, kde si mohou vyzkoušet svou jeskyňářskou šikovnost a znalosti.  Z údolní nivy lemované příkrými zalesněnými stráněmi vystoupáte opět nad hranu údolí a cestou s otevřenými výhledy vinoucí se poli a loukami se vrátíte zpět na výchozí místo do Bozkova.

Krajina Podkrkonoší

Krajinu v okolí Bozkova výrazně modelují řeky Jizera a Kamenice s přítokem potoka Vošmendy. Obzor lemují vrcholy Ještědsko-kozákovského hřebene, Jizerských hor a Krkonoš. Je to skutečně kraj hlubokých údolí a dalekých rozhledů. Celá řada rozhleden postavených na okolních kopcích to potvrzuje.  Zkuste je během Vaší cesty po stezce v okolí najít.Kozákov

K nejvýraznějším vrcholům patří na JZ Kozákov (744 m), rozeklaný hřeben Suchých skal, Vranovský hřeben s vystupující věží hradu Frýdštejna. Za dobré viditelnosti v dálce spatříte Ještěd (1012 m) i výrazné kupy Bezdězu (604 m). Na SZ se táhne hřbet Černé studnice (869 m). Na vzdálenějším obzoru mezi vrcholy Jizerských hor je nejvýraznější hora Jizera (1122 m).   Důležitým orientačním bodem je příchovický kostel a nad ním vrch Hvězda (959 m) s rozhlednou Štěpánkou. Na SV obzor uzavírají ladné křivky západokrkonošské Lysé hory (1344 m) a Kotle (1435 m). Cestou zpět se Vám otevřou pohledy na JV obzor s vrcholy Kumburk (642 m) a Tábor (678 m).

Na pestrosti zdejší krajiny se podílí i podloží budované horninami čtyř různých geologických jednotek. Nejstarší je krkonošsko -jizerské krystalinikum (více jak 370 mil.). Tvoří jej především fylity, zelené břidlice, svory, ruly i polohy krystalických vápenců, dolomitů a kvarcitů. K mladším horninám patří různé typy granitů (žul) jádra Jizerských hor a Krkonoš, které vyvřely v období permu (325 mil.). Jižně od linie Bozkov – Jilemnice – Vrchlabí najdeme permské a karbonské horniny (slepence, pískovce, jílovce, prachovce aj.), které tvoří výplň podkrkonošské pánve. Velmi často se střídají s bazickými vyvřelinami, které jsou známé jako melafyry. Jsou to produkty permského vulkanizmu. Na JZ je staré krystalinikum i permokarbonská podkrkonošská pánev překryta mladšími horninami svrchní křídy (100 mil.). Patří k nim především křemité a kaolinické pískovce Českého ráje, slínovce a opuky. Horninami mladšími jak 25 mil. let jsou neogenní vulkanické horniny z oblasti Kozákova, Podmoklic a Smrčí (bazalty, nefelinity aj.) běžně označované jako čediče.


Pozvánka do přírodní rezervace

Přírodní rezevace Údolí Vošmendy patří mezi významná česká krasová území. A to především díky krasové hydrografii, která dodnes není zcela vyjasněná. Silné porušení krystalických vápenců umožnilo vznik několika drobných jeskyní. Největší z nich, 85 m dlouhá jeskyně Na Vošmendě, byla v masivu Zítkovy skály objevena bozkovskými jeskyňáři v roce 1961. Tvoří ji systém velmi těsných, pravoúhle se křížících puklinových chodeb, které klesají do hloubky 20 m. Stěny na mnoha místech pokrývají sintrové náteky a především povlaky bílého kašovitého nickamínku. Při paleontologickém průzkumu jeskynních sedimentů byly nalezeny kosti 19 druhů obratlovců a 15 druhů měkkýšů. Ty reprezentují faunu z období před 1 až 1, 5 000 let. Některé nálezy pocházejí z období před 6 až 10 000 lety.

Jeskyně jsou veřejnosti nepřístupné.

Květenu přírodní rezervace můžeme při značném zjednodušení zařadit do dvou typů biotopů. Jednak je to druhově značně pestrá údolní niva Vošmendy s olšinami a podmáčenými loukami. Druhým celkem jsou lesní porosty na svazích – původně jedlobučiny, dnes převážně nahrazené smrkovými monokulturami přecházejícími do pestrých smíšených porostů jen v okolí vápencových skalních výchozů.

Zvířena je zastoupena množstvím lesních druhů – ze zajímavějších obratlovců můžeme připomenout mloka skvrnitého, oba druhy ještěrek, z ptáků se v údolí objevují čáp černý nebo včelojed lesní, u potoka skorec vodní a ledňáček říční. Z chráněných druhů motýlů se zde vyskytuje batolec duhový. Rezervace poskytuje vhodné podmínky i pro lovné druhy zvěře; srnce, zajíce, lišku i černou zvěř.


Jak vzniká řeka

Říčka Vošmenda pramení v mělkém údolí pod Petruškovými vrchy u Vyskokého nad Jizerou ve výšce cca 600 m n. m.   Po téměř 13 km klidného toku zalesněným údolím se vlévá u Podspálova do řeky Kamenice (305 m n. m.). Vošmenda je jejím posledním levostranným přítokem před soutokem s Jizerou.

Vošmenda je hodnocena jako vodohospodářsky významný tok, z hlediska rybářského jde o pstruhovou vodu. Ta je velmi čistá, neboť její údolí je téměř neosídlené a koryto na velké většině jeho délky není regulované.

Vznik řek a potoků je výsledkem srážko-odtokového procesu v krajině.  Část vody, která ve formě atmosférických srážek spadne na povrch, stéká působením gravitace po svazích s největším spádem. Postupně se odtok soustřeďuje do erozních rýh či stružek vytvořených činností stékající vody na podloží svahu. Část vody vsakuje do propustného podloží a v závislosti na geologických podmínkách po čase opět vyvěrá na povrch v nejrůznějších pramenech, studánkách či vyvěračkách.   Voda se poté koncentruje v povrchových tocích, které ji odvádějí do moří a oceánů.

V blízkosti tohoto stanoviště můžeme obdivovat velmi pěkné meandry a zákruty vzniklé v údolní nivě potoka. Jednotlivé „smyčky“ sice nejsou dlouhé, zato však můžeme pozorovat i protnutí šíje meandru. To znamená, že v místě největšího přiblížení zákrutů voda protéká přímo „zkratkou“ a časem se dá očekávat úplné proražení šíje, napřímení toku a odříznutí ramene. Nezapomínejme, že jde o malý potok a vše tu probíhá v rozměrech několika (desítek) metrů, nicméně názorně si tu můžeme prohlédnout jevy, které u velkých nížinných řek dosahují i kilometrových délek.

Takovéto přirozené toky velice dobře zadržují vodu v krajině.

Jaký je rozdíl v rychlosti odtoku vody v regulovaném a přírodním meandrujícím toku, si můžete vyzkoušet a změřit na modelu řeky na našem 6. zastavení.


Těžba železa a vápenců

Údolí Vošmendy mezi Bozkovem, Jesenným a Roztokami u Semil skrývá poměrně veliká tělesa kvalitních vápenců i menší ložiska železných rud.  Není tedy žádným tajemstvím, že se zde tyto suroviny v hojné míře těžily a často i na místě zpracovávaly.

Pozůstatky po dolování jsou zde ještě dnes zcela jednoznačné a nepřehlédnutelné.

Jedno z míst poznamenaných důlní činností se nalézá v mírném zalesněném svahu nad cestou na pravém břehu Vošmendy (katastr obce Jesenný).  Celý svah zde má tak charakter menšího „kráterového pole“. 

Z křižovatky, kde právě stojíte, Vás tam zavede krátká odbočka (značená zeleným čtvercem).

Z archivních spisů vyplývá, že se v těchto místech nacházely tzv. důlní míry nazvané Kajetán (Cajetan) propůjčené k těžbě společnosti Klein-Lanna-Liebig v roce 1858. Později v letech 1864 - 1866 zde krátce pracovala společnost Prager Eisen Industrie Gesellschaft a nakonec v období 1939 - 1940 zde měla kutiště firma Zbrojovka Fr. Janeček. Některými pracemi zastihla starší dobývky, snad právě z druhé poloviny 19. století.

Velmi čisté, až 90% krystalické vápence byly v minulosti vyhledávanou surovinou pro výrobu vápna.

 

Nejstarší metoda výroby vápna doložená archeologickými nálezy i v okolí Bozkova je pálení v polních pecích.

Než se přistoupilo k samotnému pálení, byl nalámaný vápenec palicemi rozbit na větší a menší ploché kusy. Po přípravě „foroty“ se začala pec „rovnat“. Kameny se narovnaly do kruhové jámy tak, aby se prostor pece směrem nahoru zužoval. Vršek pece se uzavřel velkými plochými kameny a zarovnal tzv. hroudím.

V peci se topilo 12 - 16 hodin. Popel z pece se opatrně vyhrabával popelištěm, „aby se vápno nezapopelilo“. Žárem se vápenec rozžhavil doběla. To bylo znamení, že je vápno vypáleno. Po vypálení se musela pec nechat vychladnout. Poté se hroudí odstranilo a vápno se začalo odshora rozebírat.


Jeskyně a krasové jevy

Kras se zde vyvinul převážně v krystalických vápencích masivu Zítkovy skály. Vznikly v něm ponory, vývěry, estavelaa několik jeskyní. Mimořádná je jeho dosud neobjasněná hydrografie, která je prokazatelně závislá na stavu hladin podzemních vod ve vápencových tělesech v 1, 5 km vzdáleném Jesenném.   V době intenzivního čerpání vody z jesenského lomu (z důvodu těžby vápence) docházelo v okolí místa, kde právě stojíme, k ponáření vody Vošmendy do přilehlých ponorů a jeskyní.  Ty dokázaly pojmout až 200 l/s. Po ukončení těžby vápence a čerpání vody došlo k obrácení podzemního proudění a v místech tehdejších ponorů voda naopak vyvěrá.

o jeskyně pečuje a speleologický průzkum

na této lokalitě provádí

Česká speleologická společnost
základní organizace 5-01 Bozkov
www. spelobozkov.cz

 

Jeskyně Na Vošmendě je druhá nejdelší jeskyně na Bozkovsku.  Má zajímavou výzdobu tvořenou nickamínkem a drobnými krápníkovými tvary a záclonami. Najdeme zde i excentrické krápníčky, brčka a jeskynní perly. Jeskyně leží ve východním svahu údolí asi 40 m nad dnem údolí. Tvoří ji soustava úzkých a až 10 m vysokých, pravoúhle se křížících puklinových chodeb. Od vchodu v nejvyšším místě systému chodby postupně klesají do hloubky 20 m, kde končí propástkou.  V současné době dosahuje délka jeskyně 90 m.

 

Jeskyně a jiné podzemní prostory v rezervaci skýtají úkryt několika druhům letounů.  Pravidelně je doložen výskyt vrápece malého a netopýra velkého.

 


Rostliny říční nivy

Časně zjara jsou na loukách nápadné porosty bledule jarní následované blatouchem, devětsilem lékařským a bílým; blízkost hor naznačuje na prameništích rostoucí mokrýš vstřícnolistý. V letním aspektu dominuje tužebník jilmový, zajímavý je výskyt dekorativního oměje šalamounku.

Lesní porosty na svazích (původně jedlobučiny) jsou dnes převážně tvořené smrkovými monokulturami, přecházejícími do pestrých smíšených porostů jen v okolí vápencových skalních výchozů. Tam rostou typické druhy bučin, jako např. kyčelnice devítilistá, bažanka vytrvalá nebo samorostlík klasnatý, v keřovém patru je to lýkovec jedovatý, růže převislá nebo zimolez černý. Teplomilnější a vápnomilné druhy skalnatých svahů charakterizuje např. sleziník routička, orlíček planý nebo ostřice prstnatá; z dřevin líska a habr.


Život v drobném vodním toku

Vošmenda patří k velmi čistým tokům skýtajícím dobré životní podmínky pro citlivé vodní organizmy. Říčka je zároveň chovným pstruhovým revírem.  V údolí můžeme spatřit celou řadu dalších zajímavých obyvatel z řad ptáků, plazů, obojživelníků i bezobratlých.


Kdo to po nás kouká

Lesy a louky v okolí nás skrývají před Vašimi zvědavými pohledy. Ale stačí jen trochu trpělivosti,

potichu se dívat a možná ...


V lese hlady neumřeme

V letním období je naše příroda plná jídla. Pokud byste se ztratili v divočině, hlady jistě neumřete.

Borůvky, maliny, ostružiny, brusinky či jahody patří kromě různých typů původních slivoní k našim jediným, skutečně původním druhům ovoce. Jablka, hrušky nebo meruňky považované dnes za typické tuzemské odrůdy ovoce se na naše území dostaly mnohem později. Naši pradávní předci si prostě ke kýtě z mamuta dnešní jablka nezakousli.

Ale pozor, ne všechno, co v lese najdeme, se dá jíst. Příroda je totiž plná i jedů.  Konvalinkám, bledulím, rulíku, vranímu oku, durmanu bolehlavu, ocúnům, čemeřici, náprstníku i oměji se raději vyhněte.


Jak roste strom

Stromy jsou nedílnou součásti životního prostředí v krajině i uvnitř obce. Svoji existenci na ně vážou mnohé rostlinné a živočišné druhy organismů. V kulturní krajině byly vysazovány stromy záměrně, například jako větrolamy nebo body vyznačující hranice pozemku. Stromy mají značný význam pro ovlivňování místního podnebí. Odparem vody listím zvyšuji vlhkost vzduchu. Povrchem listů zachycují nadměrný prach. Ochranné pásy zeleně mohou výrazně snižovat hladinu nepříznivého hluku.

Růst stromu začíná v našich zeměpisných šířkách na jaře a trvá do pozdního podzimu.

Začíná vyrašením koncových pupenů kmene, větví a větévek. V pupenech se nachází růstové orgány, ve kterých se buňky nepřetržitě dělí a přitom se protahují. Zároveň s tím kmen a větve sílí – rostou do šířky. K tomu dochází pouze v tzv. kambiu. Kambium je tenká buněčná vrstva, ve které dochází k dělení živých buněk. Můžeme si jej představit jako tenký kroužek, ze kterého se nové buňky oddělují směrem dovnitř kmene i ven. Z nových buněk, oddělovaných směrem dovnitř, se stává dřevo. Z buněk oddělovaných vně se stává lýko. Buňky, které se octnou úplně na povrchu, tvoří „kůži“ stromu – kůru (borku). Chrání vnitřní části těla stromu tak, jako kůže chrání vnitřní orgány v těle živočichů.

Letokruhy jsou vrstvičky, které pozorujeme na příčném řezu stromů. Jeden kalendářní rok se nám projeví dvojicí vrstev. Světlejší, která vzniká na jaře, kdy strom rychle roste a hmota dřeva je více pórovitá. A následně tmavší vrstvou, která přirůstá v letním období. Její šířka je menší a dřevo je hustší.

Většina stromů je schopna se dožít několika set let. V českých zemích je nejvíce dlouhověkým druhem tis červený, který se může dožít až 1000 let. Naopak krátkověké jsou některé druhy pionýrských dřevin, například bříza bělokorá se málokdy dožije více jak 70 let.

Českými rekordmany jsou lípy. Mezi ně patří i tatobitská lípa s obvodem kmene 940 cm a odhadovaným stářím 800 let.

Nejvyšším českým stromem je 64 metrů vysoká douglaska tisolistá, která roste v sousední obci Vlastiboř na Jablonecku (měřeno 22. 10. 2014). Roční přírůstek je 25 - 30 cm.