Jak pan Porth z Prahy na Poniklé a v Přívlakách tuhu neboli grafit dobýval aneb co všechno ještě nevíme

Roman Kurfiřt

Úvod

O dolování, především železné rudy, v okolí Poniklé se již napsalo mnohé. Nejznámější je jistě tzv. „Hohenheiserova zpráva“, jejíž mistrně zpracovaný přepis, nám v jednom z ročníků sborníku „Opera Corcontica“, laskavě zprostředkoval pan Miloslav Bartoš. Celá tato práce nám velice podrobně přibližuje obraz z oboru hornického, z druhé pol. 18. až první pol. 19. století. Musím se přiznat, že jsem ji četl již mnohokrát a stále se k ní rád vracím, protože při jejím pročítání v ní vždy nalézám mnoho zajímavých, užitečných a poučných informací k výše zmíněnému oboru. Myslím, že většina z těch, kteří se s ní v životě již setkali, mi dá za pravdu. Ale o dolování Fe-rud v Poniklé, až někdy jindy. Dnes bych se zde pokusil všem zájemcům stručně přiblížit, již dávno zapomenutý příběh, v kterém nebude hrát hlavní roli člověk, osoba, ale obyčejná nevzhledná tmavá hmota, které se říká tuha, nebo také grafit.

Hlavní aktér, paní „Tuha“, na scénu

Kdy si lidé v Poniklé a v okolí poprvé povšimli, že se v jejich obci vyskytují drobná ložiska grafitu, se dnes můžeme pouze dohadovat. Je totiž možné, že je znali a využívali již od pradávna, ale do dnešní doby se nám o tom nezachovaly jakékoli sebemenší informace.

První popisované pokusy o využití této suroviny se dají datovat snad někdy k polovině 19. stol. První zmínkou, na kterou jsem byl nedávno upozorněn, je krátký výňatek z pamětí, zaznamenaných p. Josefem Křamářem, tehdy lékárníkem ve Vysokém nad Jizerou (Kramář 1872). V ní pan Kramář píše doslova toto - „Třetí pokus byl s plavením tuhy, již nejbližší okolí veliké chová množství -  jmenovitě vrchy Petruškovské, u Přívlak a v jižní části Poniklého; jsou tam celá ložiska tuhy břidlicové. Pokus se vydařil; jeden kupecký dům zabezpečoval mne, že objedná ročně 4000 centů jen pro Anglicko; cena byla obstojná, ale dovoz neschůdnými cestami - silnic ještě nebylo - byl by pohltil celý výdělek. Dělali jsme i cihly a kelímky z tuhy, neměli jsme však odvahy, pustiti se do výroby ve velkém, poněvač nám scházela příznivá komunikace. Laciný a příhodný dovoz jest první podmínkou zdaření podniku, který s těžkými pracuje hmotami.“

O tomto prvně popisovaném dobývání a zpracování grafitu se mi zatím bohužel nepodařilo víc informací zjistit a tak vlastně nevíme, zda si jej máme spojit přímo s panem Josefem Kramářem, nebo s někým jiným. S velkou pravděpodobností, byl na tehdejší dobu, velice podnikavý pan lékárník, jedním z hlavních činitelů tohoto konání, ale jistě se na něm podíleli i jiní, nám dosud neznámí. Je také velmi pravděpodobné, že se již tehdy pracovalo na místě pozdějšího Porthova pokusu, protože J. Kramář, byl spřízněn (z matčiny strany) s rodem Tomíčků v Poniklé.

Tuha versus Emil Porth

Aktérem číslo dvě, by se v našem povídání, dal označit mladík jménem Emil Porth, který se svými prospektorskými aktivitami, zasloužil o jedno z prvotních poznání mineralogie a geologie mnohých lokalit v Podkrkonoší a v Krkonoších. Podrobný výčet míst, kde aktivněji E. Porth v této oblasti působil, by byl celkem obsáhlý. Zde se však budeme  věnovat pouze Poniklé a Přívlakám. O tom, že se u Poniklé a Přívlak, vyskytují menší ložiska grafitu, se Porth pravděpodobně dozvěděl již někdy kolem roku 1853 nebo 1854. Mohl se doslechnout o předchozím nedávném pokusu, o kterém se zmiňuje výše citovaný J. Kramář a nebo k tomuto zjíštění mohl dojít snad při některé ze svých průzkumných výprav, které v okolí Jilemnice a údolím Jizery až k Rokytnici n. Jizerou podnikal. Jedna z těchto dvou možností se mi jeví jako nejpravděpodobnější, protože tehdejší dobové práce pojednávající o mineralogii nebo o geologii, v kterých jsou zmínky o grafitu v Poniklé, jsou datovány až v a po r. 1854 (např. Gurlt 1858, 1859; Zepharovich 1859; Jokély 1860, 1861/62; Klavňa 1886; Burkert 1887) a jsou již spíše reakcí na Porthovy aktivity.

Důlní míry Anton a Adolf v Poniklé

Ve SOA Zámrsk, se dochovalo několik zápisů a také plánky důlních měr s přesným vyznačením tehdejších ústí štol a šachty, jenž se vztahují k hornické činnosti E. Portha v Poniklé a v Přívlakách. Po jejich prostudování se dá říci, že snad již někdy na jaře nebo v létě r. 1854 započal E. Porth s kutacímí průzkumnými pracemi, protože ještě téhož roku mu byla v Poniklé propůjčena jedna jednoduchá důlní míra nazvaná Anton a jedna jednoduchá důlní míra Adolf. (Důlní míra, byla tehdy vlastně jednoduchý obdélník, o délce stran 224 x 56 dolnorakouských sáhů, v kterém mohl podnikatel - společnost, dolovat. Prostě a jednoduše jakýsi zábor - klajm, v kterém se pracovalo.) Obě míry byly vytýčeny v jižní části obce. V jednom ze zápisů se uvádí, že prostřednictvím společnosti pana Portha, bylo na pozemku (je zde patrně míněna tehdejší parc. č. 391) Michaela Fischera, odkryto ložisko grafitu. To je situováno na úbočí malého potoka, 24 sáhů od záp. rohu domu čp. 10. Toto ložisko grafitu mělo být otevřeno, 15 sáhů jihozápadně od něho, v té době, 4 sáhy (asi 8 m) dlouhou štolou. Ústí štoly se nacházelo vzdálené 32 sáhů (60,6 m) od záp. rohu, jižní kratší strany domu čp. 10 v úhlu 264°15´(ZJZ - Z). V zápisu se dočítáme ještě o jiném situování nalezeného a ohlášeného ložiska grafitu a to opět na pozemku Michaela Fischera, 6O kroků západně od západního rohu domu čp. 10. Mocnost ložiska byla 3 sáhy.

V důlní míře Anton, mělo být výkopem, blízko vozové cesty vedoucí z Poniklé k Jablonci, zastiženo ložisko grafitu na pozemku, jenž patřil tamnímu hospodáři Johannu Tomíčkovi z čp. 177. Ložisko bylo otevřeno šachticí, v té době, 4 sáhy (asi 8 m) hlubokou. V zápisu je situováno, nalezené a ohlášené grafitové ložisko, na pozemku Johana Tomíčka, 160 kroků jihovýchodně od domu čp. 177. Na plánku důlních měr je vyznačeno také ústí štoly, jenž je zakresleno pod cestou nedaleko šachtice, ale v zápisech o ní nejsou žádné zmínky. Mocnost ložiska se udávala mezi 3 až 4 sáhy. Ze všech písemností je patrné, že dobývání grafitu bylo teprve v počátku.

Důlní míry Emil v Přívlakách

Kdy přesně byly E. Porthovi propůjčeny dvě jednoduché důlní míry, nazvané Emil I. a Emil II. v Přívlakách, se mi zjistit nepodařilo. Na plánku důlních měr chybí jakékoli datum. Mohlo to být snad již v r. 1854, ale spíše se tak stalo až v roce následujícím, tedy v r. 1855. (?) Z plánku je patrné, že ložisko grafitu vycházející na povrch v korytě potůčku, zde bylo otevřené štolou, jejíž ústí je znázorněné na parc. č. 1175. V semilském archivu se k dobývce v Přívlakách, dochovalo několik zápisů. Z jednoho z nich, se dá vyčíst, že ústí štoly se nalézalo na parc. č. 1177 (tedy na protější, než se udává na plánku; snad jde o omyl ?) a štola samotná měla být v tu dobu (r. 1855), již 32 sáhů dlouhá. Dále se zde dočítáme, že E. Porth, zde zamýšlel zřídit i jakousi cihelnu. Pracovalo se na parc. č. 1157 (kutací povolení) a 1175 vlastníka Jarolima Farského a taktéž na parc. č. 1177 a 1174, (přístupové cesty, vyvážky a drcení grafitu) tehdejších vlastníků Hynka Holubce a Josefa Poláka, jenž byly za náhradu propachtovány.

A jak to všechno dopadlo?

L. Jangl s odkazem na J. Burkerta, ve své zprávě dnes uložené v Geofondu uvádí, že Porthův tzv. tuhový závod na grafit pracoval od r. 1856, avšak záhy zanikl. Podle dobových zpráv (např. Gurlt 1859), měl v březnu r. 1856 E. Porth, svůj důlní majetek (otázkou stále zůstává co všechno k němu patřilo), mimo grafitových dolů, prodat varšavskému velkoobchodnímu domu Gustav Landau & Comp. Z toho by se dalo usuzovat, že se zde v dolování grafitu snad ještě nějaký čas pokračovalo. Sám se však domnívám, že v podstatě toto pokusné dobývání grafitu, jak by se tato činnost dala nazvat, někdy právě brzy po r. 1856 nebo v r. 1857 ustalo. E. Porth byl totiž jmenován geologem C. k. geologického Říšského ústavu ve Vídni, a jistě se věnoval také jiným aktivitám, i když je pravda, že stáleil v této oblasti působil (jako geolog dostal za úkol zmapovat Krkonoše). Navíc roku 1858, předčasně, ve svých 26 letech, tragicky umírá při návratu z jedné z výprav do Turecka. Po jeho smrti se vlastníkem důlního majetku, stal s velkou pravděpodobností jeho otec, známý pražský notář, Václav Porth. Část připadla (snad 5% - 10% čistý výnos z dolování v Rokytnici n. Jizerou) i Porthově manželce Paulině a dceři Marii. Udržovací práce v Přívlakách se prováděly asi až k r. 1860/1863. (?)

Zde bychom mohli použít opět slova J. Kramáře, který o Porthovi píše - „Po letech pokusil se jistý dobrodruh Port z Prahy o totéž (myšleno dolování grafitu), ale nezvítězil také nad překážkami naskytnuvšími se jemu nedostatkem vhodné, laciné a rychlé komunikace.“ Tato slova pana Kramáře jsou více než výstižná a proto není třeba nic víc dodávat.

Po Porthovi přišli další, „Dobrodruzi“

Nejprve se v Přívlakách pokoušel již v letech 1856 - 1859 o kutání v nejbližším sousedství Porthovy dobývky grafitu, jakýsi Emanuel Smetana z Neudorfu (označovaný jako podnikatel v hornictví nebo také jako soukromý horní úředník v Jilemnici). Kutací povolení měl na parc. č. 1149 a 1157. V roce 1862 a 1866 také na parc. č. 1272. Jaký byl výsledek jeho počínání nevím.

Poté měl v průběhu let 1867 - 1868 kutací povolení na parc. č. 1272 v Přívlakách, Franz Petr Petřík z Prahy (uvádí se také z Jilemnice), obchodník s plátnem a prádlem. Později, v roce 1871, se týž, pravděpodobně pokusil o opětovné otevření grafitového ložiska v Přívlakách na parc. č. 1157 a 1177. Kutací povolení měl dále na přívlacké parc. č. 1240, 1241 a 1271. V roce 1874 mu byly v Přívlakách dokonce propůjčeny čtyři jednoduché důlní míry nazvané Franz I. - IV., ve kterých měl dobývat Fe-rudy. Místo, kde to přesně bylo, se mi zjistit nepodařilo, protože o jeho činnosti není zatím příliš známo. Je ale možné, že to mohlo být na některé z výše uvedených parcel (mimo parc. č. 1157 a 1177). Domnívám se, že jak jeho kutání grafitu, tak i jeho kutání na Fe-rudy, dopadlo nezdarem, tedy podobně jako pokusy učiněné před ním.

Dnešní stav Porthových dobývek v Poniklé

Po prostudování veškerých mě dostupných materiálů, mě samozřejmě zajímalo, kde přesně, že ta místa pokusného dobývání grafitu pana Portha byla a jak vypadá jejich stav dnes. Abych se to dozvěděl, musel jsem si nejprve zjistit čísla parcel obou domů čp. 10 a čp. 177, od kterých byla situována důlní díla. To proto, protože se v zápisech nikde neuvádí čísla parcel (s vyjímkou Přívlak), na kterých se pracovalo (pouze na pozemku Michaela Fischera a na pozemku Johanna Tomíčka). Posloužil mi k tomu docela dobře tzv. „Parcelní protokol obce Poniklá“. Ten je sice z r. 1875 (o 21 let starší než datované propůjčky), ale čísla parcel, tzv. „stavebních míst“, se za tu dobu nezměnily. Dům čp. 10 (vlastník Kristián Hrubý) měl parc. č. 38 a druhý  dům čp. 177 (vlastník J. Tomíček) měl parc. č. 31. Nyní se stačilo podívat na mapu stabilního katastru, porovnat ji s dnešní katastrální mapou a následně s reálnou leteckou mapou. Ty jsou dnes běžně dostupné na internetu. A výsledek? Ten je víc než zajímavý. Dům s někdejším čp. 10, je dům, kde je dnes umístěn úřad pošty a ten s někdejším čp. 177 je všem známý dům čp. 64 (dnešní majitel P. Tomíček) v tzv. „Tomíčkově koleně“. Místo první dobývky situované ZJZ - Z, 60,6 m od záp. rohu domu čp. 10, je dnes zastavěné areálem přádelny a místo ložiska grafitu, vyasfaltováno silnicí (oboje tu ještě v r. 1854 nebylo), takže oboje dokonale nepřístupné. Místo druhé dobývky, situované 160 kroků jihovýchodně od čp. 177 (dnešního čp. 64) se nalézá ve svahu louky nad Braunovými čp. 62.

Správnou lokalizaci potvrzují i další písemné prameny. Jedním z nich je práce Jaroslava Pernera (Perner 1919), který jako první, nalezl v grafitické břidlici z Poniklé graptolita a prokázal tím organický původ těchto hornin. Perner píše - „V letech 1896 - 7 při stavbě přádelny v Poniklé přišlo se na šachtu přes 6 m hlubokou, do níž ústila štola táhnoucí se podél Jizery k silnici, naplněná za deštivého počasí černošedým bahnem; mimo to nalezeno tam hojně oné břidly výše zmíněné a kusy železné rudy. Že se tam dříve dolovalo, o tom svědčí i to, že tehdy ještě měla tu jistá vratislavská společnost kutací právo a platila obci poplatek. Šachta byla během stavby betonem a traversami překlenuta a na místě jejím postaveno skladiště přádelny; štola pak byla upravena jako odpadový kanál továrny, a právě při trhání skal v ní našly se kusy oné břidly a ruda železná (hnědel a krevel).“ Dalším pramenem je Kavánova (Kaván 1993) práce. Ten se v ní zmiňuje o dolech na grafit, které se krátce po vyhoření arnoštovských hamrů zřítily a po nichž zůstala halda, proti Tomíčkovu kolenu nad bývalým čp. 7 (u Patočků), kde se ještě v r. 1993 nalézaly hrudky mazlavého grafitu.

Dnešní stav dobývky v Přívlakách

S přesným vyhledáním pozůstatků po dobývání grafitu v Přívlakách to bylo mnohem jednodušší. Stačilo pouze vyhledat na stabilním katastru parc. č. 1175 (dnes parc. č. 1241) a 1177 (dnes parc. č. 1257 a 1254), kam bylo podle plánku důlních měr a dalších zápisů, situováno ústí štoly a ostatní. A kdeže to tedy vlastně bylo? Místo těchto dobývek se nachází nad přívlackým hřbitovem, o něco výše v lese v údolíčku bezejmenného potůčku, asi 150 m severně od domu čp. 422 (dnešní majitel Nosek). Ústí štoly, na levém břehu potůčku, je ještě dnes zcela patrné. Na opačném pravém břehu, se nalézá několik vyvážek. Grafit se zde dá nalézt bez problémů ještě dnes (2010) a celé toto místo se od doby E. Portha a F. P. Petříka příliš nezměnilo.

Slovo na závěr

. sné úmrtí

Vy, kteří jste vydrželi číst až sem, snad nebudete příliš otráveni tím množstvím číselných údajů a informací. Snažil jsem se o to, aby bylo vše popsáno a uspořádáno stručně, srozumitelně a přehledně. Tak, aby každý jednoduše pochopil, co je mu předkládáno. Jestli se to povedlo, či nikoliv, nechť posoudí každý čtenář sám. Když tato skromná práce někoho zaujme, budu rád. Takových pozapomenutých a nezpracovaných míst se starou hornickou činností, jako jsou zde popisovaná Poniklá a Přívlaka, je totiž dosud v našem regionu, ještě bezpočet. Domnívám se proto, že je dobré, si i tento významný obor lidské činnosti, tedy hornictví, občas připomenout, protože i ten byl kdysi, neodmyslitelnou, dnes bohužel téměř zapomenutou, součástí našeho, tak krásného kraje pod horami.

Prameny a použitá literatura

archivní materiály

SOA Zámrsk, Obvodní báňský úřad Trutnov, kart. č. 8, sign. D I - 39, Poniklá,

Přívlaky, 1856 - 1871.

SOkA Semily, OÚ Semily, kart. č. 205, sign. 11/27-1, sign. 11/27-11, sign. 11/27- 26, 11/27-36.

SOkA Semily, OÚ Semily, kart. č. 237, sign. 11/27-7.

SOkA Semily, Archiv obce Poniklá, Parcelní protokol obce Poniklá.

další literatura

Burkert J. (1887): Industrie im Riesengebirge sonst und jetzt - Das Riesengebirge in Wort und Bild, Nr. 2 (24), s. 50, Marschendorf.

Gurlt A. (1858): Montanistische Reiseskizzen, - Berg - und hüttenmännische Zeitung, XVII, s. 322, Freiberg.

Gurlt A. (1859): Montanistische Reiseskizzen, - Berg - und hüttenmännische Zeitung, XVIII, s. 34 - 35, Freiberg.

Honl A. (1912): Dobrozdání o kutném poli a udělených dolových mírách na žel. rudu v Jesenném a v obcích pol. okresu Semilského a Jilemnického - MS, Geofond Praha P 2740

Jangl L. (1955): Zpráva o výsledcích studia archivního materiálu pro lokalitu Poniklá, Maršov a Velká Úpa - Krkonošská ložiska II. - MS, Geofond Praha P 7329.

Jokély J. (1861/1862): Das Riesengebirge in Böhmen, - Jahrbuch der k. k. Geologischen Reichsanstalt, XII, s. 419, Vídeň.

Kaván J. (1993): Vývoj Poniklé, - Krkonoše č. 5/93, s. 28 - 29, Vrchlabí.

Klavňa J. (1886): Nerosty království Českého, s. 106, s. 119, Uherské Hradiště.

Kramář J. (1872): Příhody svého života pro rodinu napsal Josef Kramář, s. 180 - 181, Olomouc.

Perner J. (1919): Silur v Krkonoších - Časopis Nár. musea, s. 33 - 34, Praha.

Zepharovich V. L. (1859): Mineralogisches lexicon für das keiserthum Österreich, I. band, s. 19 a s. 182, Vídeň.