Expedice projektu Rača (რაჭა) v Gruzii pokračují

Continued expeditions of the Racha (რაჭა) project in Georgia

Bláznivý nápad
Po úspěšných výpravách v předchozích letech se pro nás staly cesty do Gruzie letadlem rutinní záležitostí, a tak se z kraje roku 2019 zrodila, jak jinak než u nějakého piva, bláznivá myšlenka. V sousední obci je k mání poměrně zachovalé terénní Mitsubishi Pajero, co kdybychom ho koupili, naložili potřebným matrošem, odjeli s ním do Gruzie, a tam si ho pro potřeby dalších expedic nějaký čas nechali.

A jak řekli tak udělali. Jenže koupit auto, nechat ho opravit tak, aby prošlo STK, a dokonce i přepravit ho po vlastní ose do 3 500 km vzdáleného Kumistavi, byl ten menší problém. Mnohem složitější bylo zařídit, aby mohlo v Gruzii zůstat. Auto registrované v cizině musí totiž do 3 měsíců zemi opustit. Řešením by bylo oficiálně ho do Gruzie vyvést a tam ho s patřičným clem znovu koupit nebo ho na omezenou dobu tří let v Gruzii zaregistrovat. To se zdálo jako optimální řešení, ale pouze do té doby, než na místním úřadě zjistili, že majitelem auta je naše ZO a patřičně nám vysvětlili, že tato možnost platí pouze pro fyzické osoby. A tak nezbylo, než zpět do Česka odletět se všemi potřebnými doklady, zde provést přepis auta na ochotnou Lenku a tu poté v říjnu opět vyslat do Kutaisi. Odkud už během dvou dní hlásila „Podařilo se, po celodenní anabázi má naše Pajero na tři roky přidělené gruzínské poznávací značky „GT-667-TT“. Plánované častější cesty do Gruzie nám bohužel přerušila nešťastná covidová pandemie.

Takže nakonec se uskutečnili pouze dvě výpravy v roce 2019 a jedna v roce 2021. Jejich výsledky se pokusíme přiblížit v tomto příspěvku. Při té první v polovině léta 2019 se nakonec skutečně pomocí dvou „historických“ vozů značky Mitsubishi a jednoho Airbusu A320 přepravilo celkem 9 členů speleologické expedice do Gruzie. K setkání pozemní (Lenka a Miloš Hájkovi, Mirka a Martin Bača Hubačíkovi a Luboš Chlup), letecké (Milan Havlík, Luboš Dolenský, Filip Seifert a Vratik Ouhrabka) i domácí gruzínské části reprezentované místními jeskyňáři Valeriem Barbaquadze,
Amiranem Džamrišvili a Gigem Onianim došlo 7. srpna 2019 přesně ve 4:15 na letišti v Kutaisi. Následovalo tradiční ubytování u paní Iri v obci Kumistavi, rovněž tradiční první pivo a čača grátis v restauraci u přítele Džambuliho a nezbytná návštěva u kolegů na správě jeskyně Prometheus.

Pro tentokrát nebyl cílem naší expedice horský masiv Rača, kde jsme působili v roce 2016 a 2018 (Ouhrabka 2017; Ouhrabka, Šimek a Skalský 2019), ale přímo Sataplijsko-Cchaltubský kras, oblast, v jejímž centru se mezi řekami Semi a Kumi rozkládá obec Kumistavi. K dispozici zde máme celé zvýšené přízemí rodinného domu s kuchyní, toaletou, sprchou a někdy tekoucí vodou. Prostory obýváme většinou společně s několika dalšími nájemníky z řad místních jeskyňářů či prodejců upomínkových předmětů, zatímco majitelé, manželé Tkabladze, bydlí ve dvou menších suterénních místnostech. Nespornou výhodu má toto místo i z mnoha dalších důvodů. Do restaurace s typickými gruzínskými specialitami, příjemnými servírkami Teou a Malvínou a poměrně slušným pivem je to maximálně 50 m. Dobře zásobené markety a tržnice v lázeňském městě Cchaltubo jsou vzdálené ani ne 10 km. A v neposlední řadě jeskyně – ty tu jsou všude okolo. Do ponorové oblasti Cchaltubského jeskynního systému na planině v okolí osady Melouri to máme pouhých 5 km. A to máme k dispozici i terénní vozidlo. To však po prvním pokusu projet „gruzínskou buší“ až na hranu slepého údolí říčky Bgherisckali přišlo téměř o všechny plastové prvky své karoserie, takže další pokusy o takovéto terénní vložky se už nekonaly a radši jsme bezpečně parkovali na konci zpevněné cesty. I tak nám auto ušetřilo 2 × 4 km z každodenní cesty ke vchodům do jeskyní. Poprvé jsme je zde obhlíželi už v roce 2013 při cestách pracovníků Správy jeskyní ČR do Gruzie v rámci projektů České rozvojové agentury. A tehdy nás kusé informace o jejich charakteru, délce, možnostech dalších objevů a nulové aktivitě místních jeskyňářů přivedly k myšlence jeskyně podrobně zmapovat. A na základě toho se pokusit proniknout systémem co nejdále, případně jeskyně propojit se známými částmi vývěrových jeskyní nacházejících se o 300 výškových metrů níže v údolí říčky Kumi. Přestože je k dispozici řada prací zabývajících se geomorfologií, hydrogeologií či klimatem oblasti, zejména v souvislosti s projekty na zpřístupnění části Cchaltubské jeskyně (dnes Prometheus), je dokumentace jeskyní v ponorové oblasti velmi povrchní a nepřesná.

Melouri
V průběhu obou předchozích expedic (Rača 2016 a 2018) jsme vždy několik dní věnovali i průzkumu a dokumentaci jeskyně Melouri, jedné ze tří hlavních ponorových jeskyní Cchaltubského systému. Během nich jsme prodloužili polygon na 2 852 m a dosáhli hloubky 180 m (Ouhrabka, Šimek a Skalský 2019). V roce 2019 jsme se do Melouri vrátili s cílem dokončit průzkum hlavního říčního koridoru a pokusit se překonat zával nad koncovým sifonem. Nakonec nás od toho odradily stále vysoké vodní stavy, a tak jsme zaměřili na suché úvodní části jeskyně. V oblasti Velkého říceného dómu jsme o rok dříve ukončili mapovaní na hraně 10 m hlubokého bahnitého stupně. Tentokrát nás vertikály neodradily. Patřičně vybaveni jsme je postupně zdolávali a dokumentovali totálně zabahněné úzké a slepé propástky. Teprve třetí, tentokrát již mohutnější, 25 m hluboká čistá studna nás pustila do druhého hlavního koridoru jeskyně Melouri. Průstup touto suchou vyšší úrovní jeskyně je ovšem velmi nepříjemný. Jedná se o povodňové chodby, jejichž dno i stěny jsou většinou pokryty hustým bahnem. Tímto Bahnitým koridorem se nám (Luboš D. a Vratik) podařilo proklouzat do vzdálenosti cca 400 m, kde jsme se, více podobni hroudám bahna než jeskyňářům, znechuceně otočili a se slovy „tohle necháme mladším“ odložili další průzkum na neurčito. Na konec této části jeskyně, podle informací místních jeskyňářů, zatím nikdo nikdy nedošel, což je stále jistá výzva. Mezi tím, co jsme tato bahniska mapovali, se podařilo Lubošově lezecké skupině (Luboš Ch. s Milošem) překonat převislou stěnu Velkého dómu a nahlédnout do vysoko položeného okna. Navazující členitá chodba nazvaná Superstar koridor se nachází cca 40 m nad úrovní Velkého dómu. Prochází nad jeho stropem směrem k J. Střední a koncové části chodby jsou bohatě vyzdobeny krápníky, dno pokrývají křehké sintrové desky v několika místech prolomené do až 2 m hlubokých vyplavených jam. Nově objevené prostory končí ve vzdálenosti 170 m zcela ucpány jemnými hlinitými sedimenty. Po vynesení do mapy se ukazuje, že toto místo je velice blízko povrchu ve stěně závrtu nedaleko současného vchodu do jeskyně. Jedná se o zbytek staré úrovně navazující na chodby Bahnitého koridoru přerušené prořícením do prostor Velkého dómu. Vzhledem k tomu, že v roce 2021 nám nezbyl na Melouri čas, mají po těchto objevech námi zmapované části jeskyně délku zatím jen 3 460 m a denivelaci 201 m. Stále jsou otevřené výzvy v neprostoupených koncových částech obou hlavních koridorů .

Problém Bgherisckali

Hlavním cílem jak obou cest v roce 2019, tak té poslední letošní byla jeskyně Bgheri. Dostupné a běžně publikované informace o jeskyni jsou ve většině přebírány z knihy „Cchaltubský jeskynní systém“ (Tatashidze et al. 2009). Tyto nepřesně interpretované poznatky pocházejí z doby prvního průzkumu Bgheri v roce 1987. Tehdy byla odhadnuta délka 1 700 m a nakreslen hrubý plánek. Ze současných aktivních gruzínských kolegů byl v jeskyni pouze jeden z nich – Amiran. A to zhruba před 20 lety. Podle jeho informací bylo v jeskyni Bgheri do roku 2019 max. 10 lidí a v podstatě
ji v současnosti nikdo z gruzínských speleologů nezná. Má to prostý důvod. Vchod do jeskyně je aktivním ponorem v závěru slepého údolí říčky Bgherisckali. V důsledku častých přívalových dešťů, trefně pojmenovaných jedním z našich facebookových přispívatelů „gruzínský liják“, dochází pravidelně k zaplavení vchodu, jeho zatarasení kládami a úplnému utemování splavenými sedimenty (obr. 5). Proto nás v minulých letech jeskyně několikrát odmítla vpustit dovnitř a nedovolila nahlédnout do svých útrob. Tentokrát jsme se však na odmítavý postoj díry přichystali. Díky cestě autem nebyl problém dopravit do Gruzie motorové pily, čerpadla, elektrocentrálu a množství dalšího materiálu. A co nám chybělo, to jsme si úspěšně „zapůjčili“ na stavbě nového wellness hotelu a muzea vína u východu z jeskyně Prométheus.
Přírodní uzávěra vchodu, nebo spíše zátaras, neodolal našim pilám a lopatám a po dni tvrdé dřevorubecké práce se podařilo asi 8 m dlouhou vstupní puklinovou chodbu, původně utemovanou špalky a kládami, částečně vyklidit. Říčce jsme našli a pročistili nový hltač kousek před vlastním vchodem. Takže alespoň úvodní části jeskyně jsme se mohli proplazit „suchým břichem“. Povrchový tým během naší práce v podzemí vybudoval z kmenů, tyčí a kramlí jakousi dřevěnou mříž, která měla v budoucnu zachytit splavené kmeny a větve. Tuto jejich práci jsme ocenili při zatím poslední cestě do Gruzie v roce 2021. Mříž nápor povodní vydržela a zachytila většinu naplavenin již před vchodem. Vlastní průlez do jeskyně se tak podařilo uvolnit během pouhé jedné hodiny. I tak byl při našich akcích přístup do jeskyně občas problematický. Každý déšť v oblasti planiny totiž značně zvýší hladinu říčky a výrazně vstup zkomplikuje. V některých případech může zaplavení vstupní pukliny znemožnit návrat z jeskyně na povrch. Proto jsme občas museli návštěvu Bgheri odložit a hledat náhradní program např. v Melouri (viz výše). Přestože povodí říčky má plochu pouhých 2,5 km2 přitéká do nejnižšího místa slepého údolí (402 m n. m.) poměrně velké množství vody. Běžný průtok je okolo 0,2 m3.s-1. Při extrémních srážkách, které zde běžně dosahují 100 mm/den, při bouřkách 4 mm.min-1 (Zaza et al. 2017), se zaplavuje nejenom vchod do jeskyně, ale i široké ploché dno údolí. Vodu do podzemí pak odvádí řada občasných ponorů v erozních rýhách a propadech rozmístěných podél závěrové stěny údolí. Proto bylo jedním ze zatím nesplněných cílů expedice hledání možnosti jak a kde otevřít druhý bezpečný vchod.

Bgheri

Vstupme nyní do jeskyně Bgheri. Na úvodní úzkou chodbu, která je i přes naše vyklízení z velké části stále zaplněna špalky a kládami, navazují nízké, několika úrovňové prostory, kterými lze postupně sestoupit na aktivní tok. Vstupní části končí 20 m hlubokým stupněm, kterým padá na hlavní podzemní řečiště i veškerá voda říčky Bgherisckali.

I přes dobré vystrojení lany je vodopád při mírně zvýšeném průtoku nepříjemnou sprchou. Pod Vodopádem ústí do řečiště druhá 200 m dlouhá, mírně stoupající přítoková chodba. Prochází přes menší krápníkovou galerii a končí v blokových závalech 20 m pod povrchem (Vachtamrajz) zhruba v místě závěrové stěny slepého údolí. Do dutin mezi bloky jsou vtlačeny štěrky s valouny o průměru až 0,6–0,8 m. Zajímavostí je i nález zbytků zetlelého dřeva v koncové části této chodby. Pod Vodopádem, směrem po toku, následuje 80 m dlouhý úsek 6–10 m vysoké kaňonové chodby s řadou drobných kaskád a vodních tůní, který vyúsťuje do první větší prostory (Depo I.). Jedná se o místo, do kterého spadá příkrý svah velkého dómu Pod medvědem. Více jak 65 m nad úrovní řečiště končí tato prostora v mohutném závalu. Jihovýchodní výběžek dómu tvoří nízké prostory bohatě vyzdobené brčky a pestrou směsicí dalších krápníků. Ve zúžené části odbočky jsou mezi skalními bloky zality sintrem kosti medvědů včetně celé lebky. Kosti, zuby či drápy se v sedimentech na dně dómu Pod medvědem nacházejí poměrně často i v nižších částech. Tento dóm je jedním z řady míst, která byla v minulosti otevřena na povrch a přiváděla do podzemí povrchové vody. Od Depa I. pokračuje jeskyně již mohutnější až 10 m širokou a 20 m vysokou říční chodbou na gigantickou křižovatku „U náhonu“.

Teprve zde, cca 300 m od vchodu, dostává jeskyně Bgheri svůj pravý charakter. Vývojově mladší přítokové chodby, které v současné době přivádějí podzemní vody říčky Bgherisckali, zde ústí do mohutných prostor „Starého řečiště“. To tvoří na sebe navazující dómy o rozměrech až 60 × 40 m až 40 m vysoké (místy se paprsek laseru odrazil i z výšky 70 m). Směrem k SV stoupají prostory Starého řečiště až ke krápníkové „Bílé galerii“.

Zde tato řada velkých dómů končí opět v blokovém závalu. Stejně tak končí v závalech všechny odbočky a komíny směřující k V. Z mapy jeskyně je zřejmé, že všechny tyto prostory jsou zavaleny zhruba v místech pod závěrovou stěnou údolí v hloubkách okolo 5–10 m pod úrovní jeho současného dna. Do s. pokračování jeskyně za Bílou galerií jsme částečně nahlédli v roce 2019. Už první pohled z krásně vyzdobené galerie na dno chodby, která dostala příznačné jméno „Bahenní potok“, nevěstil nic příjemného. A nebýt silného průvanu, který z chodby vanul, asi bychom se rozmýšleli do toho jít. Chodba Bahenního potoka je totiž koryto ve tvaru V s bahnitými, 3 m vysokými stěnami, na jehož dně protéká drobný podzemní tok. Dno tvoří ovšem pouze tenká slupka propláchnutého štěrku, kterou se po chvilce stejně propadáte do dalších vrstev bahna. Potůček přitéká od V z nízké neprůlezné chodby a mizí po 100 m v podzemním ponoru. Nakonec ochota absolvovat bahenní zábaly a trochu netradiční metoda průzkumu přinesla v roce 2021 poměrně zajímavé objevy v podobě 300 m dosud neznámých prostor včetně dalších tří nadějných (N) míst. První „N“ místo je čistě propláchnutý komín na konci Větrné chodby. Přímo pod ním pak Libor testoval metodu uvolnění kamenné zátky v propástce pomocí dobře mířených hodů různě velkými šutry. Poté, co se bloky zřítily, se n ám uvolnila cesta ke druhému „N“ místu. Tentokrát je to opět zával, ze kterého krom přítoku dalšího potůčku vane zmiňovaný průvan. Bohužel zde již metoda přesného hodu použít nešla, a tak budeme muset k uvolnění cesty závalem hledat nějaké sofistikovanější postupy. Třetí „N“ je přítokové okno ve stěně kopulovité prostory na začátku úzkého a meandru, který přivádí další tok neznámého původu do výše zmíněného podzemního ponoru na konci chodby Bahenního potoka. Hlavní tah jeskyně Bgheri však směřuje od křižovatky U náhonu k Z. Zpočátku to jsou opět velké dómy Starého řečiště. Tentokrát jsou protékané aktivním tokem říčky Bgherisckali, který občas mizí mezi skalními bloky na dně jeskyně, aby cca po 300 m zmizel úplně v sifonu na konci nízké, štěrkem a pískem téměř zaplněné prostory. Do roku 2019 to bylo nejhlubší místo (275 m n. m.) dnes již tzv. Staré Bgheri. V úrovni velkých dómů asi o 15 m výše pokračuje jeskyně z. směrem 200 m dlouhou horizontální chodbou. Zhruba v její polovině komplikuje jinak odpočinkovou chůzi po rovném písčitém dně další zával. Po balvanech je zde možné vystoupat asi 15 m vzhůru, téměř ke stropu chodby a poté na druhé straně zase 30 m sestoupit do původně posledního dómu Staré Bgheri. Již při první návštěvě v létě 2019 nám bylo jasné, že jeskyně zde nemůže končit. A tak zatímco jedna část výpravy mapovala, druhá se snažila zabezpečit vchod záchytnou mříží, třetí putovala po gruzínských památkách, tak ta čtvrtá úderná ve složení Luboš Ch., Valerij a Gigo bojovala s koncovým závalem. Trochu klasicky, trochu technicky za pomoci vrtačky Bosch, ocelových kotev a nezbytné česko-rusko-anglicko-gruzínské konverzace vystoupal Luboš 25 m po stěně podél závalu. Zde se konečně otevřela volná cesta k pořádným objevům. Následoval téměř běh objevitelů tam a zpět dalšími gigantickými prostorami. Poté jeskyni uzavřely vodní živly. Zbývala jen oslava a konec expedice. Následně na rok a půl uzavřely zcela jiné živly i nás. Na další návštěvu čekala Bgheri až do letošního září (2021), kdy čtyři bozkovští (Lenka a Miloš Hájkovi, Ondra Skalský a Vratik Ouhrabka) a tři půjčení moravští (Luboš Chlup, Sebastian Kovačič a Libor Matuška) jeskyňáři opět zakotvili na 10 dní v Kumistavi (obr. 9). Cíl byl jasný: zmapovat, fotograficky zdokumentovat a případně i něco v Bgheri objevit. Po absolvování povinných vítacích procedur, které letos poprvé za celou dobu našeho působení v Gruzii obsahovaly i vyřízení povolení k průzkumu jeskyní, se jednotlivá družstva pustila do práce.

Objevy

Mapování jsme začali v místě, kde před dvěma lety skončilo, v posledním dómu staré části jeskyně. Pokus o zavedení nových průzkumných metod pomoci dronu nám sice nevyšel, ale alespoň poskytl tomuto dómu název U sestřeleného dronu. Neposlušný dron se totiž po startu odmítl řídit pokyny pilota a bezhlavě se proháněl po podzemí do doby, než ho zastavila pevná stěna. Nezbylo než jít po svých, vybalit dista, PDA, foťáky a kamery a pustit se do rutinní speleologické práce. Prvních 25 m je výše popsaný speleoalpinistický výstup stěnou podél závalu. Následuje 30 m dlouhá, na místní poměry poměrně těsná prolézačka, překonávající u stropu zavalenou část chodby. Protože zde je možné odložit v podstatě všechno lezecké vybavení, vzniklo nám zde malé Depo II. Výlez z Depa do prostory za závalem překonává všechna naše očekávání. Otvírá se zde pohled do divokého dómu o délce více než 100 m a šířce okolo 30 m (obr. 10, na zadní straně obálky). Od vstupu v jeho horní části je třeba sestoupit po příkrém svahu tvořeném více či méně labilními sutěmi a obřími bloky téměř o 40 m níž až na jeho dno. Zde se mezi bloky, v úseku dlouhém asi 50 m, znovu objevuje říčka Bgherisckali. Její vody vyvěrají ze sifonu po 130 m dlouhé cestě neznámým řečištěm s minimálním spádem. Mizí v odtokovém sifonu (269 m n. m.) a již nikde, v celém dalším průběhu jeskyně se neobjevují. Po několika diskuzích o názvech jeskyní převážil názor, že právě tento dóm by měl připomenout společnou práci a společný objev českých a gruzínských jeskyňářů, a tak dostal název „Dóm Česko-gruzínské spolupráce“.

Následuje podobně veliký, mírně klesající prostor „Dlouhý dóm“, jehož strop (35–40 m) se postupně snižuje a přechází v kanál výšky a šířky do 5 m. V těchto místech se jinak velký spád jeskyně na čas vyrovnává. Na místo blokových sutí, které jinak tvoří většinou dno jeskyně, zde jsou štěrkové sedimenty s drobnými valouny a se známkami po občasném proudění povodňových vod. Po zhruba 80 m stísněnějších prostor se chodba otevírá do dalšího téměř 50 m vysokého dómu s příkře padajícím dnem, vyplněným skalními bloky a hrubou sutí. V horní části dómu jsou kameny pokryty vrstvami suchých písčitých hlín, v nižší úrovni pak mazlavým bahnem, prostě „Kávovo-čokoládový dóm“. Zajímavý je zde příčný profil s výrazným zahloubením stropu (+15 m) na severní straně prostory. To je vázáno na vertikální pozici žíly vulkanitů, protínající ve směru V–Z jen mírně k JZ ukloněné vrstvy vápenců. Pravděpodobně stejná žíla tvoří i s. omezení domu Česko-gruzínské spolupráce, v jehož sz. cípu tyto horniny rovněž vystupují. V nejnižším místě prostory se postupně mezi bloky objevuje drobný vodní tok, který po několika desítkách metrů opět mizí v úzkých zabahněných kanálech. Podle charakteru sedimentů je jasné, že se nacházíme v občas zaplavované povodňové části jeskyně. Dále lze pokračovat oknem v čelní stěně nebo jakýmsi obchvatem přes několik skalních stupňů. Obě cesty se spojují v dómu „U gilotiny“. Tato prostora je opět vyplněna menšími i většími bloky z opadů stropů.Dóm se zdánlivě uzavírá 13 m vysokou, ale pouhé 2–3 m širokou průrvou. Malý průlez mezi bloky na jejím dně vede do chodby úplně jiného charakteru.V úseku 130 m se zde vystřídá kanál přemodelovaný erozním zářezem o průměru okolo 4 m s nízkou říční chodbou, kterou je nutné dokonce i proplazit. Chodbou občas protéká drobný tok, který v době našich návštěv vytvářel nesouvislé úseky s nejasným směrem proudění a malá jezírka (sifony?). Výše položené police a kameny zde pokrývají bílé povlaky velmi jemných krystalků sádrovce. V některých případech vytvářejí několik cm mocné nesoudržné vrstvičky jemného bílého prachu. Mineralogický rozbor vzorku potvrdil předpoklad, že se jedná o nezvyklou formu sádrovcových jeskynních výplní (95 % sádrovec /CaSO4/, 4 % dolomit /CaMg (CO3)2/, 1 % křemen /SiO2/ a kalcit /CaCO3/; Mikysek, RTG analýza; P. Bosák, emailová koresp.).

Při výlezu z nízké chodby překvapí opět přes 30 m vysoký, 70 m dlouhý dóm, který na svém západním konci přechází v stupňovitě klesající prostoru se sintrovými kaskádami a jezírky. Přitékající krasové vody neznámého původu zde vytvořily jedinečné útvary, které z jiných míst této jeskyně neznáme (obr. 14). Sintrové Kaskády jsou sice posledním a zároveň nejvzdálenějším místem, kterého jsme dosáhli, ale zdá se, že by to nemuselo být na dlouho. V jeskyni již známe několik dalších nezdokumentovaných odboček. Ale hlavně vysoko ve stěně posledního dómu se černá zatím nedostupné okno, které by mohlo být klíčem k novým objevům.
Dalším nedořešeným problémem je bezesporu voda. Bgherisckali se naposledy objevuje zhruba v polovině jeskyně a neznámo kudy si razí podzemím cestu do údolí, aby se během ní spojila s vodami z jeskyni Melouri a Didghele a vytvořila mohutné vývěry řeky Kumi.

Informační panel instalovaný Agenturou chráněných oblastí Gruzie (APA) na břehu říčky před vchodem do jeskyně popisuje „Přírodní monument jeskyně Bgheri“ jako malou jeskyni o délce 1 700 m a rozloze 14 000 m2. My jsme v září roku 2021 opouštěli jeskyni zdokumentovanou v délce 3 226 m, jejíž nejhlubší místo se nachází v hloubce 217 m (185 m n. m.) téměř 2 km od vchodu. Z toho více jak 1,5 km byly do té doby neznámé části.

Závěr
Expedice do Gruzie se tradičně uskutečnily ve spolupráci s jeskyňáři Gruzínského speleologického klubu. Hlavním úkolem bylo pokračovat v dokumentaci a započatém průzkumu jeskyní tzv. Cchaltubskébo jeskynního systému v centrální části Sataplijsko-Cchaltubské krasové oblasti. Výpravy uspořádané v srpnu 2019 a září 2021 se zaměřily speciálně na průzkum dosud velmi málo známé, obtížně přístupné jeskyně Bgheri. V průběhu dvou cest byla jeskyně poprvé od objevu v 80. letech 20. století zmapována, byly zde objeveny zcela nové prostory v délce min. 1 500 m. V jeskyni Melouri byly objeveny dosud neznámé vysoko položené chodby starých vývojových úrovní. Díky nápadu vydat se do Gruzie po vlastní ose, máme dnes na základně v Kumistavi k dispozici vlastní terénní auto, kterým jsme schopni dopravovat materiál jak k jeskyním na planině tak cestovat za přírodními a kulturními zajímavostmi. S gruzínskými kolegy máme dnes více než přátelské vztahy, zpečetěné litry vypitého vína, čači a společnou prací. Za zajištění nadstandardních podmínek pro naši letošní práci v Gruzii, patří dík především příteli Džambulimu. Za zprostředkování dopravy na pražské a wroclawské letiště děkujeme bozkovským a ponikelským hasičům a za zajištění mineralogických rozborů P. Mykiskovi a P. Bosákovi.

Summary: Continued expeditions of the Racha (რაჭა) project in Georgia
Another two speleological expeditions to Georgia were organized by the 5-01 Bozkov Caving Club of the Czech Speleological Society in collaboration with cavers from the Georgian speleological club in years 2019 and 2021. Their specific aim was the Sataplija-Tskaltubo karst region lying in western Georgia north of the town of Kutaisi. The expedition members were involved primarily in mapping, photographic documentation and single-rope exploration of the caves of Bgheri and Melouri, which are a part of the so-called Tskaltubo Cave System (Tatashidze et al. 2009). This system includes ponor caves in the upper part of the plateau near the Melouri community (Didghele, Meleouri and Bgheri) but also a number of interconnected spring caves in the Kumi River valley (Opicho, Ghliana, Prometheus). The principal aim of the expeditions was to clean the entrance to the Bgheri Cave from driftwood and gravel, which blocked the entrance for many past years, and to make basic documentation of the cave. The survey of the Bgheri Cave resulted in the discovery of a 1.3 km long continuation of the main corridor, reaching to the depth of 217 m, and several 100 m corridors in the inflow tracts. The present length of the Bgheri Cave is 3,226 m. In the Melouri Cave, documentation of corridors in upper portions of the cave continued and resulted in the discovery of the uppermost level, as yet unknown. The Czech–Georgian expeditions to the Melouri Cave have documented 3,460 m of new corridors since 2016. In both caves, it is necessary to explore a number of as yet unpassed portions, which may lead to discoveries of interconnections between the ponor caves on the Melouri Plateau and the spring caves in the Kumi River valley.